Tutup rapat

15. 07. 2013
Konferensi internasional eksopolitik, sejarah, dan spiritualitas ke-6

Nekonečné drkocání povozu ustalo. Zavalitý chlapík na kozlíku prudce přitáhl otěže svého dvojspřeží. Pokud by koně měly brzdy, dalo by se říct, že se kously. Z nitra vozu se ozvalo nezřetelné „Au!“ a zaklení, následované několika nadávkami. Poskládané a zarovnané zboží hodlalo setrvat v dopředném pohybu a na prudkou stopku zareagovalo podrážděným přeskupením. Pro toho ubožáka uvnitř vozu se pro tu chvíli stalo tvrdým soupeřem.

Vedle silné paže v kostkované košili se rozhrnula plachta a objevil pohoršený chlapecký obličej. „Co je, tati?“ vyhrkl ze sebe. Otec neodpověděl. Místo toho soustředěně hleděl kamsi před povoz. Ze své pozice klučina nic neviděl, proto si povylezl výš a zakoulel očima. „Tý jo, ta je pěkná!“ zahučel.

Několik metrů před kopyty, přímo uprostřed cesty, stála bleděmodrá kočka. Nehýbala se a bez mrknutí zírala na vůz. Vzápětí se odkudsi ozval dívčí křik: „Stůjte, nehýbejte se!“ Přes zarostlý násep vlevo se přehnala drobná postava. Pružně skočila před vůz, popadla kočku a vyběhla na mez podél druhé strany cesty. Tam se zastavila, zvíře nedbale přitiskla k hrudi a zarputile si prohlížela oba pocestné. „Ten je můj!“ vykřikla a zakabonila se.

„Uklidni se, děvče,“ řekl muž s otěžemi. „Nikdo ti ho nebere. Vběhl přímo do cesty, měla by sis ho líp hlídat!“

„Nepotřebuje hlídat!“ čertila se. „Je chytrý dost a stará se sám o sebe. On hlídá mě!“

Prohlédl si ji a pomyslel si, co dělá tak malá holka sama u cesty. „Kde máš rodiče?“ zeptal se.

„Nemám! Nepotřebuju rodiče.“

Chlapec se obrátil na otce, ta odpověď se mu z nějakého důvodu nelíbila. „Budeme tu stát, nebo pojedeme?“ řekl uštěpačně. Ten se však jen rozhlédl kolem a podíval se zpět na dívku. „Odkud jsi, slečinko?“

„Z daleka. Tam to nemůžeš znát!“ odpověděla povýšeně. „Ale zrovna teď bydlím v Hrazdivalu. Víceméně.“

„Víceméně,“ zahuhlal sám pro sebe, pod hustým rozvrkočeným plnovousem. „Ta vesnice je odsud ještě daleko. Co tady děláš takhle sama? Ztratila ses?“

„Já se neztratila!“ rozčílila se. „A nejsem sama. Nevidíš?“ zvedla před sebe odevzdané kočičí tělo, které se nešetrnému zacházení nevzpíralo víc než měch vody. „Jsme tu na lovu!“

Přizval ji blíž a slíbil, že jí žádné nebezpečí nehrozí. Byl to veskrze dobromyslný člověk, takový ten otcovský typ, a protože dívenka byla viditelně jen o pár let mladší než jeho syn, začal k ní cítit jistou zodpovědnost. Byla drobná, špinavá a vlasy měla dlouhé a neposedné. Připadala mu zanedbaně. A jakožto kupci, který obchoduje převážně s oděvy a textilem v něm její rozedraný úbor vzbuzoval i trochu lítost.

„Já jsem Rožhden Macafous, obchodník. Vezu zboží do města na trh,“ představil se. „Ty máš nějaké jméno?“

„Každý má přeci jméno,“ ohradila se.

„A jaké je to tvoje?“

„Jsem Varda.“

„Varda. A jak dál?“ zeptal se.

„Nijak, prostě jen Varda.“

Den pokročil blíže k večeru a slečna seděla vedle kupce, kocoura na klíně. Mladý Macafous, zalezlý vzadu ve voze nebyl v dobrém rozmaru a s jejich novou cestující byl jen pramálo spokojený. Seděl zapasovaný mezi barevnými rolemi textilu a četl si. Starý kupec se rozhodl si cestu do města prodloužit a oklikou zavézt dívku zpět do její vesnice. Koneckonců, v širém kraji byl Hrazdival známý díky své věhlasné krčmě U dvou koz a Rožhden už léta doufal, že ho tam dřív či později nějaká okolnost zavede. Tohle byla okolnost.

Zábavy si obvykle mnoho neužil. Byl to konec konců vdovec, který trávil většinu svého života plahočením po prašných cestách vnitrozemských Kulahů a svého malého syna vláčel s sebou, kam se vydal. Nebyl z toho nadšený a neměl utkvělou představu jak skvělý je díky tomu otec, jen nevěděl o ničem lepším, co by pro chlapce mohl dělat. Přestože díky svému povolání procestoval lán světa, znal z něj většinou jen vyjeté koleje obchodních tras a krajinu na dohled od nich. Po mnoha letech ho navíc pohled na dva pohupující se koňské zadky začal k smrti unavovat. Plazil se dál krajem jako slimák a doufal, že ho jednou některá z těch cest zavede k vykoupení nebo aspoň zapomnění. Nebožka žena mu nikdy nepřestala chybět. Stále myslel na to, jak skvělá plátna dokázala tkát a s jakou pýchou a nadšením je následně prodával měšťanům i takřečeným Požehnaným,

tedy šlechtě. Zboží bylo žádané a ceněné a dařilo se jim díky tomu dobře. V jejích prstech a jeho houževnatosti kvetla bohulibá budoucnost. Když se jim narodil syn, dali mu jméno Fryštýn a byli šťastní. Možná je ale na světě jen omezené množství štěstí, a pokud se ho nakupí na jednom místě až příliš, rozhodne se nějaká svrchovaná síla přerozdělit ho jinam, s moudrostí vlastní jen jí. Možná.

Přestože jejich podnik pokračoval i potom a místa u tkalcovských stavů zůstávala obsazená, už to nebylo nikdy jako dřív. Nebožčiny sestry, ač byly zručné a snaživé, nedokázaly zásobit Rožhdenův vůz takovou kvalitou, nad jakou by se pozastavil i rozmarný požehnanec. Plátna zkrátka ztratila něco ze svého lesku a jeho srdce okoralo. Nechtěl nechat svého potomka ve smutném domě plném žen a přízí a usmyslel si, že ho bude brát za obchodem a udělá z něj natolik muže, jak toho jen bude sám schopen. Každá další cesta jakoby však vedla čím dál víc do kopce. Sám si to nepřipouštěl, ale to špinavé děvče vedle, na něj mělo podobný účinek jako zbloudilý dešťový mráček nad vyprahlou pouští.

„Pověz mi, malá“ začal po dlouhé zamyšlené odmlce. Obloha právě začínala řeřavět. Krajina se vzpínala do pahorkatiny, ale jinak byla statická jako plachetnice za bezvětří.

„Jsem Varda, říkala jsem to, zapomněls?“ vystřelila břitce.

„Jen se hned nečerti. Vardo, kde jsi přišla k tomuhle zvláštnímu zvířeti?“

„To není zvláštní zvíře. Nevíš, jak vypadají kočky?“

„No,“ podrbal se ve vousech. „Vím, jak nevypadají. Nejsou modré.“ Viděl její malou tvář sršící nesouhlasem. „Tedy aspoň tam odkud jsem já,“ dodal diplomaticky.

„To ovšem nic neznamená,“ odmrštila pohotově poznámku. Prsty prohrábla lesklou zvířecí srst, načež se ozvalo tiché zapředení. „Ovšem, tady Sir Šmourek, není žádná kočka.“

Zasmál se, čímž si vysloužil další nabroušený pohled. Následnou omluvou to už jen nevylepšil. „A co tedy je, když ne kočka?“

„Je kocour,“ uculila se významně.

Její dětská mysl mu přišla svěží jak rosa.

„Ale není to obyčejný kocour,“ dodala. „Je kouzelný.“

„Kouzelný!“ kývl naoko chápavě, ale dál se raději neptal. Snažil se předstírat, že to bere jako fakt.

Jí to tak evidentně vyhovovalo. Na chvíli se zamyslela a pak se podívala přes rameno do míst, kde se rytmicky komíhaly hrubé usně, zakrývající plachtu, která přehrazovala vstup do vozu. Poodhrnula je rukou, a když viděla, že si Fryštýn nezúčastněně hoví na konci vozu, naklonila se blíž k jeho otci, jakoby se mu chystala říct nějaké tajemství. „Pomáhal mi, když rodiče umřeli. Zachránil mi život a já mu teď patřím.“

Rožhden poslouchal a nevěděl co si má s tou informací počít.

„Ale on je skromný a nic takového ode mě nechce. Prý mu stačí, když budeme spolu chodit na lov. Učí mě jak si sehnat jídlo a nenechat se přitom chytit. Nebýt jeho, už by bylo dávno po mně.“

To s jakou samozřejmostí a přesvědčením mluvila o svém mazlíčkovi, v něm vzbuzovalo obdiv i lítost zároveň. Na chvíli dal prostor úvahám, kolik úsilí musí takový malý člověk vynaložit, aby dokázal oponovat. Aby dokázal čelit hladové, lhostejné realitě světa a věřit výkladům své představivosti. Uvažoval, jak dlouho si může uchovat takové bezstarostné vidění, ve kterém zvířata dokážou kouzlit a snad i mluví. Třebaže jsou modrá. Ať to bylo, jak chtělo, neměl právo se jí na to ptát a věděl to.

Ubíhaly další minuty, které plnilo jen dřevité vrzání kol a těžký řinkot kování. Varda drbala Sira Šmourka na bílém bříšku. Vlastně bylo světle šedé. Podobně jako jsou jiné kočky mourovaté různými odstíny šedi, okru nebo rzi, byl on mourovatý modře. Od čumáku, přes krk až k vnitřní straně tlapek byl šedý, jakoby svou modrou nosil oblečenou jako nějaký kabát.

Rožhden už delší dobu vymýšlel, jak se jí zeptat na rodiče. Jakým způsobem osiřela. Nevěděl však, zda-li je s jejich ztrátou skutečně tak srovnaná, jak se stavěla. Varoval se oživovat jakékoliv bolavé místo, anebo, což bylo možná pravděpodobnější, ji opět rozzlobit. Přestože mu byl její holčičí temperament po chuti a snad mu vzdáleně v čemsi připomínal jeho ženu, vypudil nakonec tu myšlenku z hlavy.

Nastával soumrak. „Pokud se nepletu,“ přerušil mlčení, „stihneme to do vesnice krátce po setmění. Máš tam nějaké příbuzné?“

„Žádné příbuzné nemám. Ne tady. Zůstávám tam u jednoho mnicha z Kaple. Stará se o kostel. Chodí do něj docela hodně lidí. Je to kus za vesnicí, na kopci.“

„Slyšel jsem, že v dnešní době jsou kostely čím dál prázdnější. Ve vaší vesnice je tedy plno zbožných lidí?“

„To ani ne. Ale otec si to umí zařídit.“ Tajuplně zamrkala a kupec se mohl domýšlet co tím myslí. „Určitě byste u něj měli zůstat aspoň do zítřka.“

Za nabídku poděkoval, ale vysvětlil, že si raději najde nocleh ve vesnici, možná v hostinci, když bude volno. Když ne, že prý přespí ve voze, jako obvykle. „Je tam stále ta hospoda? U dvou koz? Znám jí z doslechu. Každý kdo tam byl, jí vychvaloval.“

„Jo, pořád. Hostinskému někdy prodávám, co tady se Sirem ulovíme. Taky bylinky občas a tak, ale to je jedno. Dneska byste určitě měli zůstat u nás. Pro vaše dobro.“

Macafous se zasmál a poděkoval Vardě, že se tak stará o jejich duše. Nicméně se jí přiznal, že se už dlouho nepovažuje za člověka věřícího v nadpřirozeno. V pravdě od té příhody s nebožkou. Do Kaple sice ještě několik let chodil, ale čím dál méně, až s tím nakonec přestal úplně. Nic tam, jak sám říkal, nenacházel. Ani útěchu, ani pomoc. Víru ve vyšší moc v něm zadupaly těžké boty všednosti.

„Já na řeči, co ten mnich vede, taky moc nevěřím. A na vaší duši mi nezáleží. Ale otec je dobrý felčar. Pomůže vám.“

„Ale já ani můj syn nejsme nemocní. A tady hoškům,“ pokynul hlavou ke dvěma tažným lichokopytníkům, „se taky vcelku daří.“

Varda si provinile plácla dlaň na ústa a pak se podívala kocourovi do očí. „To jsem to vyvedla,“ řekla mu. Pak se obrátila k mohutné kupcově postavě. „Ještě jsem vám neřekla, jak vlastně moji rodiče umřeli.“

Rožhden napnul uši.

„Můj táta vyráběl parfémy. Teda vyráběla je mamka, ale on sháněl to…,“ zadrhla se. Nesnášela, když si nemohla vzpomenout.

„Přísady?“ pomohl jí kupec.

„Ingredience!“ vykřikla vítězně. „Pořád jezdil pryč, někdy i hrozně daleko a hledal tam všelijaký divný kytky nebo i zvířata, ze kterých pak extrahoval různý věci.“

„Extrahoval…,“ podivil se.

„Tak tomu aspoň říkal on. Skoro vždycky to samo o sobě smrdělo. To až na konci z toho byla vůně. No a jednou když se vrátil z výpravy, přivezl s sebou něco fakt divnýho. Vypadalo to trochu jako veverka. Měl z toho velkou radost.

Tvrdil, že to roky hledal, až to nakonec našel v nějakých močálech až u východního pobřeží.“

„To zní jako napínavá historka.“

„Jo, to teda byla,“ poznamenala věcně. „Jenže ono to bylo asi nějak nakažený. Protože brzy na to jsme všichni onemocněli.“

Rožhdenovi se výhružně rozšířily oči, jakoby tušil, kam její příběh směřuje.

Varda dál vyprávěla celkem klidným monotónním hlasem. „Brzy se všem na kůži udělaly takový černý skvrny,“ vytáhla si rukáv, „asi takovýhle, ale tyhle už jsou mnohem menší.“ Jeho pohled sklouzl na hladkou kůži, kropenatou černými tečkami. „Pár dní na to byli všichni mrtví.“

„Kdo všichni?“ vyděsil se.

„Všichni. Mamka, taťka i malý bráška. A taky sousedi kolem a nějaký zvířata. Nakonec prý vypálili celou naší ulici. To už si ale moc nepamatuju.“

Ztuhnul a otázka, jak to, že ona zůstala naživu, byla nasnadě. Varda byla na takový dotaz připravena. „Nevím. Nějak jsem byla jedna z posledních kdo ještě žil. To už ale přišli biřici a začali všechno pálit. Tak jsem utekla. Ne moc daleko. Vůbec jsem nevěděla, kam běžím, všechno mi připadalo divný a pokroucený, jako živý. Hýbalo se to a chtělo mě to sežrat. Hlavně jeden rozcestník, ten byl fakt děsný! Utekla jsem mu jen o fous. Nakonec mě ale dostal jeden strom v lese. Teda jestli to byl les, nevím. Omotal mi kořeny kolem nohou a já upadla. Pak už nic, takže jsem asi měla být mrtvá. Ale ucítila jsem, jak mě tady Sir Šmourek olizuje na obličeji a pak tam byl ten mnich. Léčil mě a taky mi obvázal levou ruku, ale to nevím proč a on mi to nevysvětlil. Říkal, že mě neumí úplně vyléčit. Prý tu nemoc pořád mam, jen na ní zatím neumřu. Pak jsme spolu cestovali, až jsme nakonec skončili tady.“

Rožhden, chudák netušil, co si myslet. Mezi jeho otcovskou starostlivostí a pudem sebezáchovy zuřil vyhrocený duel. Nevěděl ani, zda jí to všechno vůbec věřit. Představa, že teď může být nakažený jak on tak malý Fryštýn mu ale nebyla ani trochu příjemná.

„Otec tvrdil, že čím je člověk starší, tím hůř té nemoci odolává,“ řekla. „Můj bráška byl ale mladší než já a stejně umřel dřív. Takže nevím, třeba se plete.“ Pak zvedla své velké kulaté oči k urostlému muži a podívala se mu do tváře. Pohled mu planul, div že mu nechytlo jeho naježené obočí.

Položila mu dlaň na hřbet ruky. Nijak ho to neuklidnilo, spíš naopak. „Nemusíte se bát. Už dlouho kolem mě nikdo neumřel. Otec vám dá ten svůj driják a nic se vám nestane. Podívejte na mě!“ zakončila zvesela.

Rožhden uznal, že nemá smysl nic riskovat. Bez ohledu na to, zda ta malá mluví pravdu či ne, rozhodl se ctihodného mnicha co nejdříve navštívit. Už jen proto, aby si ověřil pravdivost jejích hrůzných slov. Měl dilema. Nechtěl, aby děcko, které si tak rychle získalo jeho sympatie, byla prohnaná lhářka, ale také by se mu ulevilo, kdyby se nic z toho, co mu napovídala, ve skutečnosti nestalo. Švihl otěžemi a oba velké lesklé zadky se začaly třást rychleji.

Krátce, než dorazili na místo, ukázala Varda na postranní cestu, která vedla kolem vsi přímo k farnosti. Brzy na to uviděli mnicha, který jim šel v ústrety. Průčelí kostelíka, který vyrůstal z temene kopce kus za ním, nedělalo na příchozí bůhvíjaký dojem. Napravo od svatostánku stálo přízemní kamenné stavení s doškovou střechou a maštalí po jeho boku. Na opačné straně, nevzhledně naježený spolek odřených balvanů, zdánlivě nahodile zapíchaných do země, měl být patrně hřbitov. Přinejmenším kdysi dávno. Teď připomínal spíše zarostlou, volně pojatou představu o skalce, někoho kdo přebral. To celé bylo obehnáno jednoduchou ohradou z tenkých, nahrubo opracovaných klád.

„Otče, otče!“ volala Varda, mávaje na postavu v tmavé, zaprášeně indigové sutaně, „vedu vám pacienty!“ Z té vzdálenosti se nedalo s jistotou určit, je-li odstín tak tmavý, nebo oděv natolik špinavý. Vůz se konečně zastavil a koně si hlasitě odfrkli, utrmácení po celodenní námaze.

Před nimi stála štíhlá šlachovitá postava, trochu nahrbená a jakoby vyschlá. Kněz měl zahnutý orlí nos a na temeni pleš ověnčenou prošedlým chmýřím. Nedalo se s jistotou určit kolik mu je let, budil však zdání, že je straší, než skutečně byl. V očích mu pableskovaly neposedné temperamentní plamínky.

„Vítám vás panstvo na naší nevýznamné farnosti. Támhle na úbočí kopce začíná Hrazdival,“ máchl pravačkou neurčitě kamsi za sebe, „a já jsem otec Ormetoj. Žaluzjev, chcete-li, což však není podstatné, jak se u nás v Kapli říká.“

Uběhla snad celá věčnost, než malý Fryštýn opět vystrčil hlavu z vozu a obhlédl situaci. Kupec zdvořile pozdravil a Varda, kocoura stále v náručí, pružně sklouzla na zem. „Chytla jsem je na cestě, zrovna když se chystali přejet Šmourka. Tak jsem jim v tom zabránila!“ kasala se hrdě a nic jí netrápilo, že to

nebyla tak docela pravda. Rožhden si, ve snaze předejít nedorozumění, pospíšil se svou verzí, o poznání věrohodnější. Mnich byl patrně obeznámen, že Varda má své vlastní pojetí světa a nečinilo mu potíž zvolit, na čí slova dát. Novým hostům se pokorně omluvil za „drobné“ nepříjemnosti, které jim snad děvče mohlo způsobit, a požádal pachatelku, aby skočila do kuchyně a připravila něco skromného – jak jinak, příchozím na uvítanou.

Rožhden opět sevřel otěže, zamanévroval povozem vedle maštale a vypřáhl. Mnich vybídl poutníky, jak je velkoryse sám nazval, aby si prohlédli kostel. On se mezitím jal ustájit jejich dva tahouny.

Kostelík to věru nebyl nic moc. V každém případě prohlížet nebylo co a Fryštýn, co na srdci to na jazyku, svého otce se svým názorem rychle konfrontoval. Ten ho tiše uklidnil, že „do zítra to tu nějak vydržíme“ a „určitě nebudeme spát tady, ale v domě“ a obrátil se opět k východu. Synek dál protestoval a argumentoval, že on nemocný v žádném případě není a „tý špinavý lhářce“ nevěří ani slovo. Jeho odmítavý, pohrdavě zarputilý výraz mu z tváře smazala až miska husté a překvapivě chutné polévky.

Po večeři, když Rožhden na přání duchovního vyložil, čím se živí a kam cestuje, stočila se konverzace na život v obci a ovšem, na hospodu.

„Ten podnik, je srdce našeho městečka,“ řekl hodnostář. „Bez něj by se naše komunita ocitla v chaosu.“ Těžko říct, co tím myslel. Vstal od stolu, kamsi zmizel a vrátil se se džbánkem v ruce. „Erární,“ prohodil a s šibalským úsměvem pozdvihl nádobu: „Fasunk, za státní.“ Vzal dva poháry a postavil je na stůl. Pak poslal Vardu pro byliny a další suroviny. Špitl jí, ať vezme toho hocha s sebou, prý ať se lépe skamarádí. Vzápětí se vytratil i kocour.

Když malý Macafous neochotně a poníženě opouštěl místnost, tažen za ruku mladší slabší holkou, všiml si Šmourkova bleděmodrého kožichu, jak se nehybně ční proti tmícímu se nebi na hřebeni kostelní střechy. Vyjímal se jako nějaká vyřezávaná ozdoba, patřící tam odnepaměti. Seděl tam, hleděl kamsi do dálky a právě ve chvíli kdy ho Fryštýn pozoroval, k němu otočil svou kulatou hlavu a modře zablýskl očima. Chlapci zamrazilo. „Tady je to fakt divný,“ postěžoval si, domnívaje se, že sám pro sebe.

„Dalo práci, zavést tu pořádek, to vám povím,“ rozjímal mnich nad poloprázdnou číší. „Celé to tu bylo na spadnutí, a když mě sem Kaple vyslala, neměl jsem z toho pražádnou radost. Služba je služba, marná snaha. Teď v tom

ale nacházím prozřetelnost vlastní božímu plánu,“ pokynul velebně k nebesům. „Můj předchůdce odsud odešel neznámo kdy, neznámo kam. Nikdy jsem se také docela nedozvěděl proč, ale verze, kterou jsem já slyšel, pravila: klesnuv pod tíhou svého poslání, opustil ono bezbožné místo. Ach ano, můj synu,“ pohlédl do tváře statnému kupci, který byl přinejmenším stejně starý jako on a možná i starší, „vládl tu hřích a zmatek.“ Rožhden si přihnul. Byl po celém dni unavený, žádné chorobné příznaky na sobě necítil a nábožné historky mu také nebyly právě po chuti. Neubránil se zívnutí a doufal, že z toho ten fláterník vyvodí závěr. To se ale spletl.

Následoval dramatický monolog o transformaci a hledání a odpouštění a chápání a odříkání a kdo ví o čem. Výsledkem však byla fungující farnost a obsazená místa při bohoslužbách (což mělo výrazný tržně ekonomický podtext).

Od výkladu vysvobodila znaveného cestovatele až navrátivší se Varda, ověšena plátěnými váčky. „Tyhle jsou poslední. Pro další budeme muset do vsi,“ upozornila a zamávala hrstí různorodé vegetace. Otec Ormetoj jí poděkoval a instruoval do kuchyně.

„Teď vám připravím preventivní lektvar. Sílu démona, spoutaného v těle téhle drobné bytosti,“ mrkl na děvče, „nesmíme v žádném případě podcenit!“

Zanedlouho se vrátil se dvěma dýmajícími kalíšky nevábně zavánějícího moku. Každý měl vypít ten svůj, což se z Fryštýnovi strany neobešlo bez hlasitých protestů. Tím mělo dnešní divadlo skončit.

Nic naplat, lék nelék, druhý den ráno už Rožhden nevstal. Hořel horečkou a měl halucinace. Na druhou stranu jeho syn byl ve špatné náladě jako obvykle, takže alespoň s ním bylo vše v pořádku. Ormetoj si vědoucně prohlížel chorého a usoudil, že je zapotřebí silnější medikament. Skvrny, které se přes noc objevily na postižené kůži, dávaly neklamné znamení. Je to vážné. Chudák kupec byl tak tak schopen komunikace, aby pochopil, co po něm kněz chce.

S ohledem na to, že místní léčebné zdroje s předchozí várkou došly, bylo zapotřebí sehnat nové a účinnější. To zahrnovalo několik velice drahých a obtížně dostupných bylin. Naštěstí se daly sehnat – kde jinde než v hostinci. Nicméně fara je instituce chudá a kupec, jak se obecně ví, instituce bohatá. Proto se otec Ormetoj sklonil nad lůžko blábolícího nebožáka a pokoušel se vyjednat řešení této svízelné situace. A protože za domem stál vůz naložený drahým zbožím, nedalo mnoho práce, kupce v jeho zpola vědomém stavu

přesvědčit, aby v zájmu svého přežití nějakou tu hedvábnou špulku obětoval. Fryštýnovi se to však nepozdávalo ani za mák a trval na tom, že se od Vardy, která byla záchrannou misí pověřena, nehne na krok. Tvářila se, že jí to nevadí, jen kluka napomenula, ať nebrzdí a nepřekáží, což se neobešlo bez menší roztržky, otec umírající, neumírající.

Varda vyskočila na korbu a popadla první roli, která jí přišla pod ruku. To však Fryštýn nevydržel, vykřikl: „Tu teda ani omylem,“ a zase jí uložil zpět. Sám se pak chvíli přehraboval nákladem, než objevil takovou, kterou byl ochoten pro záchranu svého otce obětovat jako první. Varda se ušklíbla a procedila cosi ve smyslu: „Snad to bude stačit, i když tamta by byla lepší,“ a vyrazili pochodovým tempem do vsi.

Vsi – bylo to spíš malé město. Dle dívčiných měřítek, nakalibrovaných tak aby obsáhly širý svět a honosné metropole v něm, to byl zapadákov. Pro místní to však město bylo.

„Kde máš toho svého kocoura?“ neubránil se Fryštýn nutkání popíchnout svůj doprovod, jak si její přítomnost sám vykládal. „Snad se ti zase někam nezběhl?“

„Hlupáku!“ vyštěkla na něj přes rameno. „Sir Šmourek si dělá co chce, chodí kam chce a kdy chce. On se nezabíhá, prozkoumává, pátrá. Loví. A když je potřeba, umí být vždycky někde poblíž. Má rozhodně víc rozumu než ty.“

„Ty si nějak věříš, je to jen kočka.“

Dostal jednu rolí po hlavě. To si nemohl nechat líbit. Vrhl se s křikem na útočnici, holka nebo ne. O to větší bylo jeho překvapení, když vzápětí přistál zády do suché trávy tak tvrdě, že si na několik vteřin vyrazil dech. Krk měl bolestivě přišlápnutý jejím kolenem k zemi. Chabě odporoval jakýmsi chrčením a sípáním. Chvíli jen chroptěl a cukal sebou, než pochopil, že to nemá cenu. Jeho vztek mu na nohy nepomohl.

„Jsi stejně slabej, jako jsi hloupej!“ obořila se na něj. „Vsadím se, že bys v divočině nepřežil jedinou noc. Leda, že by s tebou byl někdo jako Šmourek. Pak možná jo.“ Pustila ho. „Koukej vstát, a už nezdržuj.“ Vyrazila maršem z kopce dolů a nic nedbala, že měl co dělat aby se vůbec sebral, než mu zmizela z dohledu.

Hrazdival byl odjakživa hornické město. Nedaleko se nacházel už po několik generací povrchový důl, terasovitě zakousnutý do úbočí sousedního

kopce. Těžila se v něm trifalcitová ruda, která se zpracovávala v místní huti na trifalcit. Ten se pak prodával do celé říše, jako vzácný kov, který tvořil součást mnoha slitin určených pro vojenské nebo průmyslové využití. Dokonce i alchymisté pro něj nacházeli stále nová uplatnění ve svých pokusech. Ty se však většinou prokázaly jako zcela samoúčelné. Tak či onak, názorným příkladem ceny takové suroviny budiž to, že kompletní trifalcitovou zbroj bylo možné vidět leda tak zdálky, navlečenou na nějakého generála, který se, jak známo, bitevní vřavy držel úzkostlivě stranou. Přinejmenším v časech, kdy se ještě válčilo.

Kdyby nic jiného, tak přinejmenším to, že město prosperovalo, se říct dalo. Z toho důvodu narůstal i jeho význam coby odbytiště pro dovážené zboží. Už před návsí bylo vidět první stánky s proutěnými, hrnčířskými nebo kovářskými produkty. Fryštýn měl oči na stopkách a nemohl se dočkat, až otci sdělí, jakou obchodní příležitost tady objevil.

Samotná náves, možná by se slušelo říct náměstí, bylo poplatné místní topografii a sklánělo se k jihovýchodu mírným svahem. Na jeho horním okraji stál hostinec U dvou koz, s řezbářsky bravurně provedeným návěstním štítem. Přízemí bylo obestaveno masivní kamennou zdí a patro tvořilo tmavé roubení ze silných břeven.

„Počkej tady a hlídej,“ poručila Varda tónem, jakým se udílí pokyn neposlušnému vořechovi. Zjevně nehodlala o čemkoliv debatovat. Než ze sebe její potlučený svěřenec vydoloval slova odporu, byla uvnitř.

V tu dobu byl lokál liduprázdný, až na pár ztracených existencí, zkroušených a roztroušených po koutech a jednu skupinku tajuplných a náramně důležitě se tvářících diskutérů, kteří buď domlouvali vraždu, nebo plánovali celostátní převrat.

„Zdravím, Koblížku!“ pozdravila a žoviálně pohodila drahou roli na bar. Hostinský a majitel podniku, Božihod Kobliž byl vážená osoba. Hospodské řemeslo se dědilo v rodě. Bylo to něco jako být urozený. Hospodským se člověk rodil a nikomu ani nepřišlo na mysl, že by se měl stát čímkoliv jiným. Vést takový podnik nebylo povolání, ale životní poslání toho, na kterého bůh ukázal prstem a zvolal: „Ty!“. Pokud si někdo myslí, že je to řemeslo o čepování piva a pečení selat, je na omylu. Božihod byl jakási centrální buňka. Neuronové epicentrum a velký smyslový orgán v jednom. Viděl, slyšel a pamatoval si. Měl to, čemu se říká komplexní povědomí. Nebyl hybatelem věcí ve smyslu

iniciativy, ale sloužil podobně jako telefonní ústředna. Propojoval navzájem všechny možné kablíky a vždycky věděl, kam která ta zdířka vede. Proudily přes něj informace, kšeftíky, sluncem neposkvrněné zboží zkrátka vše, co si potřeba veřejnosti žádala.

A tuhle ta malá rošťanda, jak Vardu rád nazýval, byla jedním z mála lidí, kterým dovolil oslovovat ho Koblížku. To byla jedna z jejích podivuhodných vlastností. Nikdy se na nic neptala a nedovolovala se. Prostě to dělala a nějak jí to procházelo. Možná v tom hrálo určitou roli, že uměla rychle myslet a jednat. Než dotyčnému, který se objevil v jejím hledáčku, došlo co se vlastně děje a než jeho mozek vypočítal adekvátní reakci, bylo už zpravidla po všem. Ono popravdě řečeno, ta holka s tím svým čtyřnohým kamarádem byla záhadou kde komu. Jednoho dne se tady zjevila, způsobila pozdvižení a od té doby se tu zjevovala podobna kolibříku, pendlujícím nad lesním paloukem.

Jednoho večera se zčista jasna objevila v plné krčmě a snažila se z Koblížka vyloudit něco, v čem by její modrý kamarád mohl smočit svůj vyprahlý jazýček. Takovou kočku jaktěživ nikdo z přítomných neviděl a brzy byla středem pozornosti, přičemž se posměch změnil v zaujetí. Ač si to sama o sobě patrně nemyslela, byla obstojná vypravěčka, a když se jí někdo zeptal, odkud se tu vlastně vzala a co je to zvíře zač, spustila tu svou hrůzyplnou historku s věcností a citovou angažovaností dějepisce. A podobně jako v případě Rožhdena Macafouse, údiv střídal soucit a nakonec zděšení. To ovšem do hry vstoupil jakýsi otec Ormetoj, prý že nový ouřada z Kaple, se svým zázračným medikamentem a vše se v dobré obrátilo. Vedle toho už kostel od té doby nezel prázdnotou a všichni si dávali záležet, aby s otcem udržovali dobré vztahy.

Hostinský Koblížek byl vykrmený růžolící chlapík a jméno mu padlo stejně skvěle jako jeho umaštěná károvaná zástěra. Srdečně se na Vardu usmál, zeptal se, jak se daří, co je nového a co to bude tentokrát.

„Takže máte hosty?“ zasmál se. „To rád slyším. Jak se jim vede?“

„Oni by asi řekli, že nic moc.“ Ukázala na karmínově červenou roli textilu. „Kolik to hodí?“

Božihod se zapřemýšlel a zboží si prohlédl. Uznal, že vypadá bezvadně a určitě ho nebude problém poslat dál. „Kolik toho vezou?“ zeptal se.

Vysvětila mu jak se věc má a mimoto, že jí vydal, vše oč žádala, řekl, že by tu takového kupce rádi viděli častěji. Odpověděla, že zjistí, co se dá dělat a

požádala o něco pro chuť navrch. „Dobré vztahy, chápeš,“ usmála se, popadla marcipánový špalek a zmizela, jak se objevila.

Před hospodou vrazila cukrovinku Fryštýnovi do ruky s komentářem: „odškodné“ a vyrazili zpět na faru.

Blížilo se slunné poledne, když Ormetoj připravoval druhou, vylepšenou dávku pro svého pacienta. Halucinace ustaly a Rožhden střídavě pospával a procital do jakého si polo snu. Podle mnichova odhadu však mělo ještě několik dní trvat, než projevy ustoupí natolik, aby byl schopen vstát z postele. Ke všemu bude nutné podávat lék ve větších dávkách a jejich účinek posílit provedením několika posvátných očistných a ovšem nákladných rituálů, což si vyžádá výměnu dalších cenných obchodních artiklů.

Když Fryštýn skončil s lamentováním a odmítáním čehokoliv co je přibližovalo k chudobě, sebral se a šel vybrat z otcova inventáře pár dalších, nejméně nepostradatelných kusů, určených ke směně. Duchovní se jal zatím věnovat svým kněžským povinnostem a Varda jako obvykle někam zmizela.

Ormetoj měl svou vlastní metodu jak si udržet ve svém stádečku pořádek. I proto vstoupil do holportu s Božihodem Kobližem. Oba měli podobný názor na to, jak má harmonické soužití podnikatelských subjektů vypadat. Základ jejich filozofie tkvěl v prostém faktu, že lidé mají své potřeby a každý nějakého toho kostlivce ve skříni. A když ne, vždycky se dal takový kostlivec pořídit, na to existovaly páky. Celý systém fungoval na principu dichotomie lidské přirozenosti; přirozenosti těla a zpravidla oponující přirozenosti ducha. Respektive svědomí, což však obvykle stačilo. Za jiných okolností se tito dva pánové mohli stát objeviteli elektrického proudu. Každý z nich posiloval tu část klientova potenciálu, jehož uspokojování spadalo do jeho jurisdikce a ty byly zcela opačné polarity. Vytvořit člověku pokušení není o mnoho těžší než mu následně vštípit výčitky, v případě potřeby i s přispěním vhodného podpůrného prostředku. Cestička mezi krčmou a kostelem byla dobře vyšlapaná a chodilo se po ní čím dál snáze. Prodat se dá koneckonců ledacos a odpustit taktéž, zvlášť když za to postižený dobře zaplatí, neboť míra vykoupení je přímo úměrná vydanému obnosu (který je následně investován do veřejně prospěšných projektů). Výsledkem byl překvapivě fungující ekonomický model. Kobliž měl lukrativního klienta a Ormetoj provinilce, jenž prahnul po rozhřešení. Příkladem

jejich spolupráce budiž případ staršího horníka, pobočníka lom mistra a vedoucího směny, Ubaště.

Ubašť měl obvyklý problém zaměstnaného muže, víceméně – spíše více, středního věku. Prohlásit ho však za rutinní, by bylo neetické.

„Takže nevěrná, říkáš?“ pokyvoval soucitně otec Ormetoj. „Nedávej jí to za vinu synu, určitě nejedná se zlým úmyslem,“ přecházel velebně uličkou mezi modlitebními lavicemi. „Možná je to jen výraz jejího zoufalství, že váš svazek upadá za oběť tvému hornickému poslání. Pracuješ příliš usilovně,“ vztyčil ukazováček. Otočil se k němu čelem. „Ničeho nedbej, vše se v dobré obrátí“ položil mu ruku na rameno. Pak se vzdálil a sepsal krátký vzkaz, zapečetil ho a předal horníkovi. „Tohle odnes hostinskému,“ podal mu list, „ničím se netrap, jdi se dnes večer trochu pobavit a důvěřuj božské prozřetelnosti.“

Druhý den se přihnala paní Ubašťová, rozpálená a červená jako právě vytažená cihla, lamentovala, a když skončila, propukla v pláč. Ctihodný, přirozeně nevěda nic o jejím trápení sršel profesionální empatií a porozuměním. Jak se ukázalo, na starého Ubaště se včera U dvou koz nalepila nějaká mladá všestranně rozvinutá frajle a jak se k dědkovi prý měla. Co vedla za řeči, jaký je to kus chlapa, jak spolu odejdou a ona mu porodí hotový regiment; chrlila to ze sebe jako protržená přehrada.

Ohleduplně jí vysvětlil, jakéže to její manžel ztělesňuje mužné atributy v očích jiných žen. Svátost zpovědního tajemství mu zapovídala hovořit jmenovitě, nicméně ji ubezpečil, že dopad choťova otcovského charismatu na mladé ženy je značný. Svůj krátký proslov zakončil nekonkrétní poučkou o tom co všechno velký Všemocný Hulahulaukán vidí, jak je všudypřítomný a spravedlivý. Že se v tu chvíli Ubašťová jakoby scvrkla a zprůsvitněla, přešel bez povšimnutí. Nicméně se jí se sakrálním dekórem dotázal, zda má na srdci něco, s čím by se chtěla svěřit. Údajně právě vycítil božskou vibraci, což byla parafráze na klapnutí božího mlýnu. Na závěr ji vyzval, aby přiložila ucho na chladnou kamennou zeď. Na otázku, zda něco slyší, odpověděla správně, že ne, čímž si připravil pointu: „Posvátné zdi svatostánku nikdy nezradí a nevyzradí,“ pravil a kolem hlavy se mu dmul oblak důstojna.

Byly dva základní způsoby jak dosáhnout odpuštění a vykoupení. První, ten staromódní, kdy se dotyčný ze všeho vyzpovídal, dostal rozhřešení a zaplatil jakýsi manipulační poplatek. Druhý, moderní způsob, se těšil stále větší oblibě. Zájemce zaplatil maximální možný obnos, který byl dle jeho vlastního svědomí

adekvátní vykoupení jeho prohřešku (a jaký že to dokáže být soudce) a duchovní ze své moci posléze provedl obřad, zcela anonymně, v němž rozmlouval s všemocným všudypřítomným a očišťoval postiženého nebožáka od hříchu.

Díky lidským zdrojům Božihoda Kobliže a diskrétní zaujatosti Žaluzjeva Ormetoje se řešení nacházela efektivně a plynul z nich profit. Oni by to nazvali obecním blahem. Strach a pokrytectví dokáže lidi sbližovat. Na čas, přinejmenším.

Během několika následujících dnů se Macafousovu vozu odlehčilo, ale jeho stav se konečně začal zlepšovat. Varda trávila většinu času daleko od základny činnostmi, které by skrytý pozorovatel označil za podivné, ba podezřelé. Tím skrytým pozorovatelem (však jen podle svého mínění) byl Fryštýn. Rozhodl se totiž získat důkaz o Vardině zradě. Mrzutá shoda okolností však způsobila, že ho jeho cíl musel jedenkrát vytahovat z bažiny na dně rokle, jindy vyprošťovat z nastražené pasti, která místo zvěře vymrštila do koruny stromu jeho a nakonec zachraňovat před divokým prasetem. O nějakém kamarádství nemohla být ani řeč.


Já jsem mezitím vyřídil tu záležitost se státním opatrovnictvím dvou novopečených sirotků a proklepl si jednoho údajného pastevce/řezníka, což se ukázalo jako poměrně plodná aktivita. To že lidé kradou, zpronevěřují, daňově unikají a skrývají to, je projevem lidské povahy asi tolik jako známkou zdravé společnosti. Až to jednoho dne začnou dělat veřejně, bude po legraci. Pravděpodobně to bude tehdy, až žádná nora či sluje už nebude dost velká, aby se do ní lup vešel. Pak nebude třeba Korektorů, ale marketingových expertů, kteří celou záležitost jen vhodně pojmenují. Jak je známo, co nejde řádně schovat, to se musí ukázat co nejnápadněji, protože jen tak je to mnohem méně podezřelé. Samozřejmě je k tomu zapotřebí velká pestrobarevná nálepka, bez které by tomu chyběl šarm. O tom už by někdo musel začít přemýšlet a spekulovat a hlavně se ptát. Pro takové jedince dějiny zkrátka neznají místo. A i kdyby, jedna dvě revize kreativního historika vše spraví. To je zkrátka historický fakt.

Z mlhavých dálav prvních let mého výcviku, který se ještě nesl pod taktovkou poskoků Kaple, ke mně doplula vzpomínka. Byla to vzpomínka na jednu pověst, o které si jen tak z legrace mezi sebou šuškali mniši, obvykle krátce před tím, než klesli do kvasné hlubiny svého posledního poháru, někde nad ránem.

Vyprávěla příběh o tom, jak v časech, které nikdo nepamatuje, v zemi o které nikdo neví, kde ležela, žil jeden národ. Ten národ měl vládce, jehož jméno nikdo nezná. A neznal ho snad ani ten národ. Toho vládce nikdo nevolil, on se zvolil tak nějak sám. Bylo to prý proto, alespoň jak si matně vzpomínám, že bydlel osamocen na vysokém kopci a ostatní žili pod ním v údolí, takže na ně na všechny hezky viděl. Tihle všichni se měli dobře zhruba tak nastejno a to nikdy nedělá dobrotu. Jednou někoho, asi z nudy, napadlo, že se ten druhý má líp. Že má větší pole, nebo hezčí ženu, nebo mu do domu míň teče, nebo co já vím. Brzy bylo málem po národu. Vládce viděl, že takhle to už dál nepůjde a co by to byl za vládce, kdyby s tím něco neudělal. Začal na ty lidi ze svého kopce volat, ale oni ho přes ten svůj kravál neslyšeli. V jeho upravené zahradě už dlouhou dobu parazitoval nějaký kosodřevinatý neřád. Rozhodl se ho zapálit a zaplál veliký oheň, který byl vidět až z údolí. Jen málokdo si ho ale všiml a pouze jeden z nich se rozhodl, zvláštní úkaz prozkoumat. Když se později vrátil zpět, přinesl s sebou deset jakýchsi pravidel, podle kterých se měl každý začít honem rychle řídit, jinak s ním prý bude zle. Asi to byla dobrá pravidla, protože to nějakou dobu fungovalo. Už se nekradlo a nevraždilo a nesápalo po sousedově ženě. Tedy kradlo a vraždilo a sápalo se pořád, ale poněkud skrytě. Takže to víceméně fungovalo. Jenže jedno pravidlo tam chybělo. A protože to nebylo zakázané, tak se kdosi začal ptát. Jednoho dne ta země zmizela a s ní národ i se svým vládcem.

Snažil jsem si vzpomenout na tu vtipnou pointu, pro kterou se ten příběh mezi mnichy drží dodnes, ale střízlivý si jí sotva kdo vybaví.

Škubl jsem sebou. Rázem mi unikalo, jak a proč jsem si na to vzpomněl. Tu a tam se mi takové věci děly. Zaprášená vzpomínka bez kontextu, jen jako obrázek ze sna, bez začátku, bez konce.

Je to pravda, občas jsem se zapomínal. Možná i proto jsem se rozhodl odejít z ústředí a splynout se světem venku. Měl jsem pocit, jakoby mě ty stále stejné tváře, oči, pohledy svazovaly. Pozorovaly, sledovaly. Připadal jsem si příliš zamotaný do jejich struktur, jako bych byl akceptovanou součástí jejich

světa. Měly svůj systém a v něm žily. Všechno muselo zapadat. Někdy jsem cítil mravenčení v zátylku. Když jsem odešel, přestalo to.

Je dobře, že stále potřebují dostatek lidí tady venku. Ať je to jak chce, tahle práce se dá využít jako výmluva na cokoliv, když je zapotřebí. Jistěže, vlastního života jste se již dávno vzdali, neznáte a nekonáte nic než službu a dřív nebo později vás pravděpodobně někdo zabije. Stále ale zbývá dost chvil, kdy to vypnete a díváte se na nebe. Jsou to pomíjivé záblesky, krátké nádechy před dalším ponorem do černochladné hlubiny. Prchavé iluze svobody, kdy mávnete křídly a odlepíte se od země, než si uvědomíte, že létat nedokážete a ta iluze zmizí.

Je to jako tančit na laně. Stačí položit jednu špatnou otázku a plachtíte. Proto se neptám na to, proč ta iluze, která je prchavá, působí tak blahodárně a skutečnost tuto vlastnost nemá.

Odvrátil jsem oči od promenády šedých cárů, které jako abstraktní tapiserie visely před zlatou panoramou západního oblouku oblohy a ukáznil svou cestovní výbavu do pohodlnější polohy. Práce čeká.


Večerní bohoslužba otce Ormetoje se evidentně vydařila. Zástup věřících, nebo předstírajících nevěřících opouštěl způsobně svá místa. Božihod Kobliž, který do kostela pochopitelně nechodil, se U dvou koz zatím připravoval na příliv, neboť náhlý přechod mezi sakrálním a restauračním prostředím, měl obdobný účinek jako studená lázeň střídající horoucí saunu.

Macafous senior se mezitím zmátořil dost na to aby zauditoval zbytek svého nákladu. Na uplynulé dny měl pouze kusé vzpomínky a rozpoznat co z toho byl jen přelud jeho indisponované mysli, bylo nad jeho síly. Každopádně zažíval to, co lze bezpečně označit za smíšené pocity. Nebýt zdejšího ovzduší prodchnutého duchovnem a církevní ctnosti jeho hostitele, považoval by se za oběť bezmála loupežného přepadení. Pamatoval nicméně na synovu zprávu o místním trhu a hodlal tuto příležitost blíže prozkoumat. Doufal, že alespoň tak vytěží ze situace jakýsi užitek.

Fryštýn, ovlivněn vývojem událostí posledních dnů a zejména zkušeností své mnohačetné záchrany, se přiměl spolknout část své nadřazené mužné hrdosti. Absolvoval pod Vardiným vedením cosi jako kurz přežití pro

začátečníky (a srabi, jak to nazývala ona) a považoval za úspěch, že jej přežil. Dle jejích slov, právě to byla podstata věci.


Seděl jsem v poslední lavici a splýval s davem. Ocenil jsem řečnické dovednosti kněze. Nebylo sporu o tom, že měl pro zdejší komunu význam. Nechyběla mu přesvědčivost, výmluvnost ani svého druhu charisma. Za příhodných okolností ho mohla čekat úspěšná kariéra. Mohl být tím typem manipulátora, kterého bylo třeba ve vysokých kruzích jakékoliv organizace. Kaple zejména. Lidé jeho talentů rozhodovali, dokázali si získat a někdy i udržet moc. Vlastně ne tak docela jako on. Možná mu chyběl jeden rozhodující faktor – ambice. Jinak by se patrně nespokojil s tímto rozpadajícím se nuzným působištěm, kterému beztak už dávno propadlo platné vysvěcení a zdejší smečkou domorodců.

Četl z písma se zaujetím, litanie a modlitby přednášel s dramatickou, téměř hereckou noblesou a vlastní četné glosy užíval jako oslí můstky ke skrytým narážkám, jež konkrétním jednotlivcům rozesílal pohledem pod zdviženým obočím. Nepochyboval jsem, že pouze adresát, kterému byl komentář určen, pochopil jeho pravý význam. Málem bych mu sám uvěřil, že je skutečný kněz.

Prostor chrámové lodi, pokud se to označení dalo použít, se vyprázdnil. Záda posledního z (ne)věřících se vzdalovala do soumraku a novorozené ticho mezi kamennými zdmi zazvonilo.

Ctihodný sklízel z pulpitu své pracovní potřeby a pohyboval se zaměstnaně presbytářem sem a tam.

„Znamenitá bohoslužba,“ zahájil jsem kontakt.

Zvedl oči mým směrem a zvolnil ve své činnosti. Na pozadí tváře jakoby mu proběhlo několik latentních výrazů, ze kterých sám musel vybrat ten správný. „Bratře,“ promluvil. „Čemu vděčím za tak vzácnou návštěvu?“

„Cesty z pověření,“ rozhodil jsem rukama. „Jistě to znáš sám.“

„Ach ano, jistě,“ se skrytým úsilím pozvedl koutky úst. Sevřel knihu do dlaně a zamířil ke mně.

„Takže s bohoslužbou jsi byl spokojen?“

„Ano, jistě. Žel jsem nestihl začátek. Vplížil jsem se až v průběhu. Snažil jsem se nenadělat hluk.“

Přivřel oči, něco mu běželo myslí. „Ano, všiml jsem si jakéhosi pohybu. Večerní světlo, které sem touto starou rozetou dopadá,“ ukázal vzhůru na kruhové okno nad vchodem, „probouzí mnoho stínů.“

Souhlasně jsem pokýval.

„Tak!“ vyrazil ze sebe po nervózní odmlce. „Zdržíš se? Smím ti nabídnout doušek klášterního? Pokud cestuješ, jistě máš přehled a já si rád poslechnu co je venku nového.“

„Ano rád,“ přisvědčil jsem.

Následně mě zavedl až k apsidě a ze zákristie přinesl dvě židle, které rozestavil kolem oltáře. Ten byl prostý čtverhranný, v podstatě kamenný stůl s hladkou monolitickou deskou navrchu a jako stůl posloužil i nám.

Chvíli jsme jen tak strojeně plkali o církevních nesmyslech, jak to často a s oblibou dělají skuteční příslušníci Kaple. V takových chvílích na mne doléhala skličující představa o pokrytecké jednoduchosti života, který vedou a mnohdy ukrývají za oponou řehole, stavěnou veřejnosti na odiv. Byla nesnesitelně prázdná a pustá.

Upustil jsem od formální nóty, která mě pokaždé brzy začínala lézt krkem. Natáhl jsem se k němu a poplácal ho po rameni. „Smím ti říkat jménem, bratře Ormetoji?“

Zasmál se. Nic nenamítal. „Budu poctěn, bratře Bulahičre,“ odvětil stejně neupřímně, přesně v duchu hovoru.

Pokýval jsem a zbavil dno číše zbývající vláhy. „To jsem rád, že si tak rozumíme.“ Položil jsem pohár na oltář. Plechová ozvěna zanikla v krátkém ambientu. „Protože ty nejsi o nic víc kněz než já.“

Velmi zvolna si přihnul. I on dopíjel. Nevypadal překvapeně. Bylo to zjevné. Usmál se. „Zdá se, že jsme si podobní. Nezdá se ti… bratře?“

Chvíli bylo ticho, které znělo jako vzduch krájený studenou čepelí.

„Oni tě poslali?“ řekl po mazlavém okamžiku, vyplněném jen zaklesnutými pohledy.

„Ne tak docela,“ odpověděl jsem. „Ale zmínili se, pokud bych to měl cestou.“

Pokýval. „Měl jsi vidět, jak to tu vypadalo, než jsem přišel. Celé to město jsem spojil dohromady. Jistě,“ mávl rukou, „tak, aby to bylo sypalo, ale přece.“

Znělo to trochu prosebně a zoufale, ale poslouchal jsem dál.

„Bylo to tu opuštěné a zchátralé.“ Prolétl pohledem po masivních ztrouchnivělých krovech. „Nevím, kdo to tu tak nechal a kdy. Ovšem, bylo zapotřebí nějakých lží a triků, ale objevil jsem díru na trhu. Byl by hřích toho nevyužít. No uznej.“

Uznal jsem, že má pravdu. Příležitost se málokdy nabídne sama od sebe. I když je to příležitost ke zlodějně. Až dlouho po té, co přestaly chodit ze zdejší farnosti odvody, si kdosi z Kaple všiml, že není vše, jak má být. Ne hned, celý ten aparát reaguje na podněty s reflexy lenochoda stiženého mrtvicí, ale přece. Vysvětlil jsem mu, že kdyby posílal příspěvky dál, byť anonymně, pouze pod adresou farnosti a možná jen obce, nikoho by ani nenapadlo do něčeho šťourat. „Oni jen chtějí své peníze,“ řekl jsem. Chtěl jsem vědět, co je doopravdy zač. Kdyby nic jiného, tak vzduch se upřímností poněkud uvolnil.

Zeptal se mě na oplátku, však jakoby mimochodem, kdo jsem já, potom co jsem popřel, že by mě vyslala Kaple. Neodpověděl jsem. Místo toho jsem sáhl po své cestovní holi a povytáhl kousek čepele, jejíž odlesk posledního zbytku denního světla proťal prostor a odhalil kolem poletující částečky prachu.

Přikývl, že rozumí. „To mam pech, co?“ řekl.

Ohnul rty a pokrčil rameny. Pak se poškrábal na pleši. Vlastně kolem ní sevřel prsty a stáhl si jí z hlavy i s porostem šedin. Překvapení odhalilo jeho vlastní nazrzlé vlasy, které jevily snahu kroutit se do kadeří, kdyby na to měly dostatek délky. Také si odloupl zahnutou špičku nosu. Omládl tak o deset let přinejmenším.

„Byl jsem herec,“ doznal se. Pomyslel jsem na svůj první dojem a byl jsem naň přiměřeně hrdý. Opravdu jsem ještě neviděl skutečného kněze sloužit mši s takovým dramatickým efektem, ti většinou působili dost znuděně. „Ale k ničemu to nebylo. Přibral jsem nějakou drobnou bokovku, musel jsem. Později sem tam kšeftík, to když jsem se dostal mezi lidi, chápeš.“ Pokrčil nos. „Ale nebylo to ono. Chtělo to nápad.“

Znal jsem ten příběh. Vcelku nic neobvyklého. Takových osudů se dalo za den napočítat. Začal jsem zabíhat do uličky předpojatosti, a pokud mi ten podvodníček připadal potud čímsi zajímavý, teď se ten zájem vytrácel.

„…a pak jsem našel tu holku a u ní tu divnou kočku. A bylo to.“

…a bylo to. Nová informace, odchylka. Ulička předpojatosti byla pasé. Má pozornost přicupitala nazpět. Pojal jsem obavu, aby se naše věc nezačala

komplikovat. Vyložil mi ve stručnosti celý ten humbuk s nakažlivou nemocí a falešným lékem, který později začal obohacovat o psychotropní přísady, tak aby svou oběť ve spárech udržel déle a mohl ji důkladněji zpracovat. Neříkal to proto, že by musel, ale spíš proto, že na to byl sám pyšný. Byl to příběh jeho úspěchu.

Pokud šlo o tu dívku, použil svůj převlek a od samého začátku před ní hrál svou roli. Podle toho co říkal, se pravdy nemusela dovtípit. Nevěděl jsem, jestli byl tak chytrý, nebo měl prostě jen kliku.

„…byla úplně mimo,“ povídal. „Ležela tam a mlela ty svoje nesmysly. Barvu měla jak měchejřka a občas to s ní pořádně škublo. Na kůži měla rozesetý ty černý fleky.“

Měchejřka byla houba. Jedovatá mochomůrka se zeleným kloboukem posázeným šedými šupinami. Černé skvrny byly novinka. Pátral jsem v paměti, ale nevybavil si žádnou nemoc, co by odpovídala takovým příznakům.

„…a to jsem teda koukal, u ní to zvíře. Okusoval jí ruku. Byla celá rozedraná do krve. Myslel jsem si, že jí žere a chtěl jsem ho odehnat. No to byl teda nápad!“

Ztrácel jsem nit anebo mi tu unikalo něco zásadního. Třeba si vymýšlí, napadlo mě. Nebo že by to byla jen divoká kočka?

„…ale on to z ní nějak musel dostat. Nejsem zas takový vejtaha a holku bych tam v tom stavu nenechal. Zůstal jsem u ní a sledoval, co se bude dít. Zkrátka jsem nevěděl co jiného dělat. Celou noc jí tu ruku žužlal a já čekal, že se do ní dají červy a začne hnít, ale ono pořád nic. Druhý den ráno toho nechal, lehl si vedle ní a čekal.“

Uvažoval jsem, jestli není jen lepší herec než já Korektor. Schopnost prohlédnout lež byla zásadní částí mé práce, neřkuli hlavní, ale tady jsem si nebyl jistý. Dost věcí to měnilo. Pokud se to rychle nevysvětlí, můj přímočarý pracovní plán vezme za své. Pokud už nevzal.

„Proč si ho neodehnal, když jsi ho viděl, zahryzlého do jejího masa?“

Ušklíbl se a ten výraz byl plný nepochopení a údivu zároveň. „Jak jsem řekl: protože to nešlo.“

Když mi vyložil, co údajně zažil, jak ho ten kocour přikoval pohledem, popsal jeho planoucí oči a pocit děsu, který na něj dolehl v podobě vichru, ulevilo se mi. Přestřelil, bylo to hloupé. Naštěstí to vyřešilo mé dilema s důvěrou. Byl jsem za to rád. Plán bé nebyl můj přítel a také stále platilo, že

jsem nerad dělal rozhodnutí. Hrozilo, že bych se zmýlil. Jednoznačnost věci řešila za mě.

„To dost věcí vysvětluje,“ zakončil jsem. „Už jsem se začínal obávat, že to bude zamotané.“

Na to jsem vyslovil obžalobu, vstal a chopil se své hole. Tentokrát jsem však čepel vytáhl docela a dal jsem mu dost času, aby si jí prohlédl. Slunce už zapadlo. Soumrak, příhodná doba. Neměl jsem to rád, ale zákon mluvil jasně. Naštěstí jsem ho nepsal já, a možná to byl alibizmus, ale připadal jsem si díky tomu z obliga. Té holce ale budu muset věnovat pozornost, pokud se tu ukáže. Později s ní promluvím a zjistím, jak to s ní je doopravdy. Dál se uvidí.

Stručně jsem ho obeznámil s jeho situací. A pak… Pak jsem to ucítil. Něco bylo špatně.

Vzduch se naplnil, nepoznal jsem čím. Napřímily se mi všechny chlupy na těle. Bylo to jako při bouři a já cítil, jakoby vedle mne měl sjet blesk z těžkého mračna. Tak těžkého, že se nedokázalo udržet na obloze a klesalo k zemi, připravené mě rozmáčknout ve vší mé bezvýznamnosti. Bylo to elektrizující. Elektrizující…?

Husté šero, už během našeho rozhovoru, vyplnilo celý prostor. Rozeta vypadala jen jako bledá skvrna na černé tapetě západní zdi. Pohlédl jsem tím směrem. Vchod byl otevřený – a v něm silueta kočky. To, co zbývalo ze světla, se kolem ní zvláštním způsobem lámalo a odráželo a působilo jiskření. Bleděmodrý přísvit se rozlil po nerovné podlaze až k mým kotníkům. Měl jsem v nich nepříjemný, přiškrcený pocit. A jak to říkal? Oči, že mu planuly? Ano, planuly. A také dojem vichru…

Netuším, jak dlouho to trvalo. Snad jen okamžik. Nemohl jsem se hnout. Možná bych mohl, ale nedokázal jsem se přimět. Zachvátila mě panika. Hleděl jsem na něj a on na mě. Náhle mi to došlo a tělem mi projel třas: on skutečně existuje… Wranguard.


„Pšššt. Hodnej čičin.“

Ve světle se objevila další silueta. Malá, lidská. Sklonila se k němu.

„Hodnej, to už stačí, Šmourku. Stačí, kamaráde,“ pošeptala mu sladce do ucha a přejela mu dlaní po hřbetě.

Světlo zesláblo. Všechno zesláblo.

Omotala kolem něj své dětské paže a zvedla ho ze země. Přitiskla ho k sobě a políbila ho na čumák. Byl z něj vcelku roztomilý chlupatý mazlíček.


Dost věcí to měnilo. Věcí, o kterých se nemluví a především, na které se nikdy, nikdy neptá.

Svou čepel, která mi náhle připadala jako vyhořelá svíce, jsem zasunul zpět do hole.

Ormetoj řekl, snad jako odvetu: „To dost věcí vysvětluje, že?“ Aspoň myslím, že to řekl. Odvrátil jsem od něj zrak. Udělal jsem dva kroky dolů, po schůdcích oddělujících presbytář od lodi. Kráčel jsem středem k východu. Když jsem procházel ven vstupními dveřmi, děvče s kocourem v náručí mi ustoupilo z cesty a pronikavě se na mě dívalo. Pohlédl jsem do očí jí a… a jemu. Vážně vypadal jako kočka. Bleděmodrá kočka. Ušel jsem několik kroků po svažující se cestě a klesl do trávy. Suše zapraskala. Díval jsem se k západu. Slunce bylo pryč. Obzor byl tmavě zarudlý, podoben vyhaslému ohništi, ve kterém pulzuje horkost posledních živých uhlíků. Východ už byl tou dobou samá čerň. Objevovaly se hvězdy, jedna za druhou.

O něco později se za mnou ozvalo: „Můžete tady přespat. Máme rádi hosty.“ Dívčí hlas.

Ohlédl jsem se vzhůru. Periferně jsem zahlédl, jak se před povozem vedle domu tyčil statný muž a jednou rukou objímal kolem ramen malého hocha, který stál přitisknutý k němu. Pozorovali.

„Já jsem Varda,“ řekla. „A tohle je Sir Šmourek.“ Usmála se, upřímně a bezelstně. „Seznamte se.“

Artikel serupa